Toto je výstava tří. Jednak umělců Petra Duba a Ondřeje Kotrče, jednak kurátora Jiřího Ptáčka. Všichni přispěli vlastním dílem. Jedině tak dává spojení tří smysl. Na výstavě není zřejmější doklad „rukopisu“ kurátora, než je tento text. Petra Duba a Ondřeje Kotrče prezentují artefakty. Přesto jsou vznik a podoba výstavy dány vzájemným ovlivňováním. Proto je namístě zopakovat, že to je výstava tří, a pokusit se poodkrýt pozadí malé výstavy s velkými ambicemi.
Petr Dub a Ondřej Kotrč se spojili s Jiřím Ptáčkem, aby ve třech nalezli příhodné řešení společné výstavy. Šlo o to prozkoumat, jaký umělecký potenciál stojí za osobními sympatiemi mezi oběma umělci, a přijít na to, jak ho uplatnit v Galerii Půda. Možná je paradoxní, že řešení měli celou dobu přímo před očima. Oběma umělcům je vlastní pohyb po hranici mezi malbou a objektem, plochou a třemi rozměry. Oba se (přinejmenším poslední dobou) potloukají v prozkoumaném terénu minimalismu a hledají hybridní reformulace jeho kánonu. Petr Dub dospívá ke svým prostorovým asamblážím neobvyklými kombinacemi konstitutivních prvků malířského artefaktu, jakými jsou spodní rám, formát, vypnutí plátna, tah štětcem, zavěšení, apod.. Jeho pozornost poutá materiálová podstata artefaktu, výrazové prostředky umělce i procesuální aspekty tvorby, jež se odrážejí na podobě artefaktu. Dubovou doménou není až tak jednotlivé dílo, ale jejich konstelace, v níž se do hry dostávají nejen vztahy mezi díly, ale také způsob zachování se k místu jejich realizace. Jako by usiloval rozdrobit všechny tyto aspekty na malé částice, aby je mohl užívat způsobem podvracejícím kodifikované podoby obrazu, objektu a instalace a znejišťoval náš postoj k nim. Avšak také v Dubově práci lze objevit určité konstanty. Tou nejdůležitější se zdá být okázalost jeho gest. Dubovi není nic vzdálenější než nenápadná intervence. Užívá metalické a signální barvy a i v nejmenších a nejefemérnějších realizacích si neodpustí popovou křiklavost.
Oproti Petru Dubovi, jehož práce začíná mít charakter soustavného testování široce stanoveného spektra možností, jsou vaky Ondřeje Kotrče první systematičtější prací s trojrozměrným objektem. Velké nafukovací pytle si nárokují okolní prostor. U jejich hmot vnímáme tendenci rozpínat se. Vyznívají monumentálně, což Kotrč (vlastně podobně jako Dub) podtrhuje výrazným barevným pojednáním jejich ploch. Povrchy Kotrčových „duchen“ jsou jeho malířským plátnem, u kterého lze využít oblost, nadýchanost či průhlednost. A nebo nechat vyznít pouze objektovost rozměrného kusu vzduchu.
Okázalost prvního a monumentalita druhého autora byly vodítkem pro konkrétní řešení výstavy v půdní galerii. Za její specifickou architektonickou podobu je vždy třeba zaplatit daň. Úvahy o Velkých ambicích (jež kurátor dokonce navrhoval pojmenovat Přehnané ambice, což autoři úspěšně zapomněli/potlačili) se týkaly možnosti překonat prostorové determinace a postavit se „jaksi nad ně“. Kurátor se cítil být především vyzyvatelem, který uvádí okázalost a monumentalitu jako postulát vzájemného dialogu a jako možnost vytvořit jejich rozvinutím jak odstup od prostoru galerie, tak od vlastních sklonů. Efektem záměru „přehnat to“ mohl být sebeironický úsměšek nad tím, co je výživnou dužinou myšlení obou autorů, i kritický pohled na funkci artefaktu. Velké ambice v názvu výstavy vyjadřují ironický podtón této výzvy. Tu ovšem každý autor musel rozvíjet podle sebe a zohlednit vlastní strategie. Myslím, že vyzyvateli nenáleží posuzovat výsledek. Jako kurátora mě ale uspokojilo, že jsme se ocitli v prostředí, kde otázky a experimenty přečíslily počet samozřejmostí a jistot.
Velké ambice (Jiří Ptáček, 2010)