Umění nekalé soutěže
Pohledu do Denisovy ulice je možné výtvarným artefaktem konkurovat jen těžko. Panorama vizuálního mixu svépomocí zbudovaných obchodů, pohaslých hospod a Muzea výtvarného umění, jež od historického centra Olomouce oddělují projíždějící tramvaje, představuje ve své všednosti spektákl sám o sobě. S nadsázkou se můžeme ptát, zda-li je tento obraz obrazem stavu naší společenské transformace, krátkým zastavením v jejím průběhu nebo znakem konce polistopadových nadějí?
Jestliže vnímání umění spočívá především v dohodě, jaké jsou znaky umění, co tato kategorie představuje a pochopitelně i jakým způsobem umění prezentovat, pak je Vitrína Deniska dobrým příkladem cechovní konspirace. Od “matky zakladatelky“ nezávislých a dispozičně radikálních výstavních prostor, tedy od holešovické vitríny skupiny Bezhlavý jezdec, dělí Denisku více jak šestnáct let. Je proto na místě podotknout, že nebezpečí aktuální domácí dohody v umění spočívá právě ve ztrátě riskovat při hledání originálních řešení na úkor tematizace místní situace, uzavřeného sociálního návyku či „oborové zvyklosti”. Ve stejný moment stále platí, že radikální estetické a hodnotící soudy lze nabývat a vynášet stejně snadno, jako lze opakovat protimluv: ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA.