Co se stane, když není… dialog, umělecké dílo nebo chuť přemýšlet?
Petr Dub zaplnil prostor galerie tmou a stroboskopem, v jehož dvousekundovém osvětlení divák na největší ploše naráží na proklamativní text, fragment rozhovoru, vyvedený v neutrálním fontu a dostatečně velký, aby opticky zaplnil galerii. Rozhovor je zjevně fiktivní a věta „Ano, ale je to umění?“ působí, že by mohla být vyjmuta z rozhovoru na téma prázdné galerie nebo se zamýšlet zda estetizace dialogu o umění je uměním. Umělecké dílo je dialog mezi umělcem a divákem. Je tedy dialog uměleckým dílem? Může být samo tázaní se po umění uměním? Z věty není zřejmý objekt ani situace, které se otázka týká. V prostorech Galerie D9, kterou zastřešuje pedagogická fakulta, si někdo může větu přisvojit a tázat se zda práce studentů katedry výtvarné výchovy, které formátem naplňují běžnou představu o umění, jsou uměním. Projekt Petra Duba nabízí jaksi mimochodem desítky otázek a s naprostou samozřejmostí na všechny otázky jedinou odpověď. Vstoupí-li divák do spodní části galerie, zahlédne i odpověď, kterou bychom do češtiny mohli překládat ve smyslu „Jasně, páprdo!“
Větu „Ano, ale je to umění?“ jsme možná již kdysi slyšeli. Možná nejednou a možná v mnoha podobách. Jakkoli se jedná o větu tázací, vyjadřuje spíše postoj než dychtivost po klasifikaci. Divák si může uvědomit text zasazený do regionálního prostředí, kde tázání se po podstatě umění ještě není faux pas i jako jistý druh ironie. Oddělení umění od neumění, kterého se věta dovolává, je náročnou myšlenkovou operací. Může být absurdním rébusem stejně jako výzvou našim analytickým schopnostem. Imaginární tazatel se každopádně nachází v juxtapozici s námi, diváky. Tím jsme autorem vehnáni do konfrontace, z níž nás vzápětí vysvobozuje dehonestující odpovědí na protější zdi. Co se tedy v dialogu odehrává? Kontrast nasprejovaného písma a neutrálního fontu otázky je dostatečně narativní a nabízí jen několik variant čtení. Generační střet? Polarita sebeprodukjící konstrukce a neprůstřelnosti nihilismu? Fáze odpovědi zpětně vykresluje tazatele ctícího étos konceptuálního myšlení 90tých let. Je jím sám autor nebo jeho persona pedagoga, snažící se navést tázáním hlubší ponoření se do problému? Odpověď „Jasně, páprdo“ může stejným způsobem evokovat zástupce z řad studentů, potažmo nejmladší generace umělců inklinující k plošně odmítavému postoji. Stejně dobře ale může jít o personifikaci vnitřního kritika. Potřeba pochybovat a zpochybňovat vše, co by mohlo působit zkostnatěle. Máme sympatizovat s jednou ze stran? Přikloníme se k odmítnutí jiné, než přímé zkušenosti, a prostému jednání, které bez intelektuálního vhledu může působit povrchně a banálně? Nebo snad k samoúčelně vyhlížející intelektualizaci a snaze triumfovat racionalizací něčeho naprosto neuchopitelného? A není to nakonec úplně jinak? Dadaistická hříčka, které dává tvar právě chuť přemýšlet, vnitřní dialog případně samozřejmost naplnění očekávání, že v galerii najdeme umělecké dílo.
Co když ale v galerii skutečně žádné umění není? Co když to je jen otázka a jen odpověď … a jediné umělecké dílo visí venku na chodbě před galerií? A co když právě ona absence umění je „tím“ uměním? Co však počít s další indicií v galerii, stroboskopem? Na pár okamžiků divák spatří něco, co by mohlo být uměním. Pak ale světlo zhasne a divákovi zůstane na sítnici jen negativní obraz. Text už není na zdi, ale jen v naší hlavě. Ze sdělení se tak stanou objekty, kresebné linie s potlačeným sdělením. Nemůže to připomínat rutinní vzorce myšlení nebo dokonce násilné vštěpování poznávacích mechanismů? Petr Dub je pedagogem na Akademii výtvarných umění v Praze, tato zkušenost činí opodstatněné jak ono přítomné pochybování, tak radikální odmítnutí se o těchto problémech bavit. Neptá se autor, s pro něj typickým nadhledem a lehkým odstupem, jsou oba postoje skutečně naše? Nejsou to jen sociální strategie? Pakliže ano, je to umění? Jasně, páprdo…