Jakkoli zní název výstavy jako prvoplánový vtip, má své opodstatnění. Přesto, že je v něm obsažena jistá ironie, přibližuje mediální identitu tvorby Petra Duba. Autor dlouhodobě zkoumá (fyzické) limity závěsného obrazu, buduje faktické i mentální napětí mezi povrchem a vnitřní konstrukcí, řeší otázky jeho smyslového i paradigmatického vnímání. Petr Dub uvažuje o obrazu v souvislostech, které jsou definovány jednak architekturou konkrétního prostoru, v němž je instalován, jednak institucionálním a kulturně společenským rámcem. Sám často uvádí, že obraz je „nejupřímnější“ v ateliéru. Další přesuny obrazu už totiž vytvářejí jiné interpretační pole – kritik i teoretik své výklady formulují právě a jen v režimu nastaveném galerijním provozem, konstituovaném na základě oborového konsensu. Ironie v názvu výstavy tedy souvisí s Petrovými dlouhodobými hrátkami s výtvarnými žánry; s tradičními mediálními kategoriemi, které jsou obvykle stavěny do protikladu, jako je obraz a objekt nebo plošná a prostorová tvorba. Opakované transfery mezi těmito úrovněmi pak opodstatňují možnost použití (zdánlivě) nejapného označení „svislá tvorba“, aniž bychom popírali jeho humorný podtón. Autor testuje potenciál obrazu, protože jak sám zdůrazňuje, vylučuje zavedené klišé, že v obrazovém poli se musí něco dít, „aby se bylo na co dívat“. Více z textu Výběr ze svislé tvorby Markéty Žáčkové zde…
(Projekt vznikl za podpory Ministerstva kultury ČR)