PD Petr Dub

Bariéra, kterou Petr Dub uprostřed podloubí vztyčil, ale skýtá více než tento významový syžet. Zvláště čelní pohled z náměstí, odkud se zeď jeví jako zcela neprostupná a muzeum uzavřené, směřuje i k úvahám nad současnou rolí kulturních zařízení, jako jsou muzea či galerie. Jakou úlohu ve společnosti plní, jakým způsobem komunikují s veřejností, a do jaké míry je právě styk s veřejností náplní jejich aktivit. Vybudování zdi, oddělující fyzický i mentální prostor mezi vnitřkem a vnějškem, mezi muzeem a běžným světem, v daném případě odkazuje ke snaze definovat přechod mezi pozorností či zájmem diváka a povinnostmi provozovatelů kulturních institucí. Problém totiž nespočívá jen ve skutečnosti, že se většina populace návštěvy těchto institucí podvědomě obává, ale i v tom, že jejich představu o nedobytné (kulturní) tvrzi hojně přiživují i samy instituce svojí komunikační neobratností, přezíravostí, myšlenkovým zapouzdřením či anachronickou koncepcí prezentace sbírek. Vzájemné odtržení je tak pohodlné pro obě strany a z překážky je rázem ochranný prvek, což ironicky glosuje i název instalace „Šťastní a veselí“, referující o stavu mysli lidí žijících na jedné či druhé straně zdi. (Více z textu kurátora výstavy Tomáše Knoflíčka zde…)