Obrazy Petra Duba vznikají na hranicích materiálových a ideových podmínek, jež se pro vznik obrazu dlouho považovaly za nezbytné. Podobně jako mnoho dalších umělců nechává v prvním plánu promlouvat především vlastní materii, se kterou pracuje. Jeho obrazům a malířským instalacím nechybí schopnost uhranout, jako autor v nich však často zdánlivě ustupuje do pozadí. Pracuje s nalezenými předměty a průmyslovými způsoby produkce. Do procesu tvorby zapojuje přírodní zákony a náhodu. Je esteticky střídmý, jeho umělecké záměry jsou většinou zjevné až na základě nejrůznějších chyb a odchylek od běžné malby. Ty ovšem pečlivě plánuje, experimentálně ověřuje a se zarputilou usilovností poté uskutečňuje.
V Dubově práci se šťastně propojuje vizuální efektnost i pevný konceptuální základ tematizující limity malířského výrazu. Transformers, průlomový cyklus obrazů Petra Duba, k divákovi nepromlouvá jen prostřednictvím barvy nanášené na plátno, ale především nepravidelnými zásahy do pravoúhlého tvaru napínacího rámu. Malba tu je spíš reliéfním objektem na zdi, odkazujícím k běžně skryté technické konstrukci obrazu. Podpůrný aparát malby tu je povýšen na výrazový prostředek. Cyklus Transformers současně nabízí zvláštní napětí mezi dvojrozměrností a trojrozměrností. Jednotlivá díla jsou v podstatě sochami zabalenými do malířského plátna. Podložka pro malbu tu funguje jako prvek, který místo toho, aby sloužil k autorovu sdělení, ve skutečnosti zakrývá vzhled vystavovaného předmětu. Podobně jako v případě drapérie ovšem dokáže látkou zakrytý předmět odhalit obecnou podstatu předmětu pod látkou lépe, než když je divák rozptylován jeho běžně viditelnou podobou.
Podstatným rysem Dubova „malování“ je prvek recyklace: jeho díla vznikají z odřezků a různých odpadů, které jsou vedlejším produktem umělecké činnosti. Jako postprodukční pokus objevit druhý život obrazů můžeme vnímat i díla komponovaná z nenapnutých barevných pláten. Na některých z nich můžeme vidět stopy po upevnění na napínací rámy. Tato jejich podoba však byla jen přechodná, jako kdyby nám chtěl autor doložit, že není podstatné, jak malba materiálně vznikla, ale jak s ní později umělec naložil. Jindy, jako v případě instalace Milka, nese dílo nepřenositelné stopy vzniku přímo na místě vystavění a Dub tak okamžitě relativizuje své předchozí směřování.
Střídmost a zkoumání esence uměleckých výrazových prostředků Petra Duba zdánlivě přibližuje k tvůrcům vrcholného modernismu či minimalismu. Od minimalismu se však Dub distancuje již způsobem prezentace, jež je zřejmý i z dokumentace v tomto katalogu. Své obrazy někdy fotografuje v provozu ateliéru, jejich formální čistotu s oblibou kontaminuje náhodnými předměty a nepořádkem pracovního místa, v němž je hranice mezi uměním a neuměním často nepostřehnutelná. Nesměřuje k nedosažitelnému ideálu tvarové dokonalosti. Výrazově nemonumentální, zdánlivě ad hoc vytvořené konstrukce nesou čitelnou pečeť rukodělného zpracování. Řemeslná dovednost spojená s jeho díly přitom nespočívá v imitaci okolního světa pomocí barev, ale v komplikovaném napínání plátna na nepravidelnou podložku či přímo na stěnu.
Petr Dub také nenechává svá díla bez obsahu. Zvláště jeho instalace opouštějí modernistickou linii a nechávají se inspirovat vizuální kulturou dneška. Spíše než s minimalismem jeho práce souvisí se současnými pokusy nově uchopit metodu koláže. Malířské prostředí Disneyfication, Moonwalk i další díla jsou prostorovými i významovými asamblážemi, ve kterých se hravě mísí nejen tvary a barvy, ale i reference k populární kultuře, odkazy k duchovním hodnotám nebo již zmiňované tradici vrcholného modernismu. Pomocí juxtapozice různých materiálů a zdánlivě nesouvisejících významů Dub remixuje svět kolem sebe a podává tak svědectví o jeho komplexnosti.
Unframed & Reframed (Tomáš Pospiszyl, 2010)
unframed&reframed catalog: download