S malířskými válečky pracuji při různých příležitostech již několik let. Po zaschnutí barvy na jejich povrchu se z mechanických nástrojů stávají autonomní objekty pro nové instalace nesoucí „paměť“ původního využití. S časem dominují zejména ty stříbrné, zatímco se ostatní barevné tóny dostávají do menšiny. Válečky se tak pro mne staly určitým druhem barevného deníku a na jejich skladbě lze mimo jiné pozorovat i vývoj mého vlastního autorského přesvědčení.
Přál bych si znovu nebýt osamoceným komunistou
(akryl, malířské válečky)