V Altánu Klamovka je prezentována instalace z cyklu KNOW-HOW. Tentokráte se v jedné instalaci utkají postavy Noama Chomského, Miroslava Petříčka a Ondřeje Horáka. Hypotetické utkání je rozehráno mezi Petříčkem, který fotbal miluje a Chomským, který jej odmítá jako nástroj kapitalistické moci. „Sudím“ tohoto zápasu je pak Ondřej Horák, sám vášnivý amatérský hráč kopané. Fotbal jako kolektivní hra, která má svá pravidla, ale nemá scénář, fascinuje nejen Miroslava Petříčka, ale také Petra Duba, který v něm vidí zrcadlo uměleckého provozu. Hru chápe coby drama a souboj obsahující narativní princip společný pro fotbal, filosofii, i vizuální umění.
Jak bys charakterizoval svou tvorbu?
Zajímá mne pohyb mezi tradičními médii a odkazem konceptuálního umění. Jinými slovy, plně se identifikuji s ideologií konceptualismu, ale současně nevěřím, že se tomuto hnutí podařilo nastolit estetickou nezávislost na smyslovému vnímání. Smysl své práce, vidím v racionálně-intuitivním mixu. Výstupem jsou vizuální experimenty založené na historickém kontextu malby a hledání společenského statutu současného umění.
Tvoje současná výstava v Altánu Klamovka. Jak bys ji vysvětlil běžnému návštěvníkovi?
Výstava po formální stránce pracuje s formátem zvuku, obrazu a textu. Každá z vybraných osobností, jejichž názory považuji ve společenském prostoru za důležité, představuje jedno médium. Chomsky (mezinárodní intelektuální star) bude ve výstavě zastoupen textovou citací, zatímco myšlenky Petříčka, významného domácího filozofa, zazní prostřednictvím dnes již legendárního rozhovoru o „estetice fotbalu“. V plánované instalaci demonstruji názorové setkání dvou osobností, které na společenské škále zastávají podobné ideologické postoje, zatímco jejich pohled na fotbal jako sociální fenomén je v teoretické rovině radikálně odlišným. K „řešení tohoto konfliktu“ jsem se rozhodl použít osobnost Ondřeje Horáka, který dlouhodobě na lokální výtvarné scéně působí jako mediátor (nebo-li interpretátor současného umění) různým zájmovým skupinám.
Jde mi o paralelu umění a sportu. Fotbal v základu funguje na mezinárodně dohodnutých pravidlech hry, ale ve vlastní praxi se zásadně liší, jak herními styly, tak sociálními kontexty. Lze jej amatérsky hrát naboso v nejchudší brazilské favele, podobně jako „vědecky“ v nejbohatších německých klubech s Ferrari zaparkovanými na parkovišti klubových hráčů. Obě oblasti lidského zájmu vykazují univerzální systémy (měly by ze své podstaty být nezávislé na ekonomickém toku) a společensky autonomní, ale v sociální praxi tomu tak téměř nikdy není. Konflikt vidím předně v tom, co by vlastně měla být funkce současného umění či sportu, jakým „hráčům“, na jaké úrovni poznání a jakému publiku je určena? Věřím, že se v domácích podmínkách nacházíme na pomezí určitého historického předělu, který není možné uchopit jinak, než skrze konfrontaci různých politických perspektiv.