Trojice vizuálních umělců Matěj Al-Ali, Petr Dub a Tomáš Moravec během letošního léta představila dva výstavní projekty věnované problematice architektonického a urbanistického vývoje měst – výstavu Handle with Care and Criticism v bohnické Prádelně a instalaci Panic Room v pražských Karlin Studios.
Na počátku spolupráce dotýkající se témat architektury a urbanismu stála umělecká intervence Stezka odvahy, realizovaná v roce 2012 v obci Psáry-Dolní Jirčany nedaleko Prahy. Vznikla jako odpověď na výzvu vyhlášenou pražským Centrem pro středoevropskou architekturu. Cílem projektu CULBURB bylo prostřednictvím vybraných jednorázových intervencí aktivovat prostředí městských čtvrtí nebo předměstských sídlišť šesti středoevropských metropolí, které se v uplynulých letech z různých důvodů proměnily v nefunkční sídelní organismy. Trojice umělců se inspirovala výrokem architekta Le Corbusiera, jenž popsal ´architektonickou procházku´ jako prostředek k zakoušení architektury, a do katastru obce Psáry-Dolní Jirčany – typické středočeské suburbánní zástavby – umístila permanentní instalaci charakteru naučné stezky. Volbou jednotlivých textů z odborných statí věnovaných současné výstavbě a urbanismu, ale i úryvků z legislativy a jejich konfrontací s okolím se autoři pokusili poukázat na charakteristické aspekty tohoto specifického prostředí. Každý návštěvník stezky může na základě vlastní zkušenosti posoudit, zda se výstavba v podobě, v jaké se nachází zde, ale i v mnoha dalších lokalitách v bezprostřední blízkosti Prahy, ubírá tím správným směrem.
Zatímco Stezka odvahy vznikla jako projekt reagující na specifický problém neregulované výstavby a devastace krajiny v předměstských oblastech, na výstavě Handle with Care and Criticism, připravené pro výstavní prostor Prádelna Bohnice v červnu tohoto roku, obrátili umělci pozornost k architektuře a prostoru vnitřního města. Zaměřili se na odkrývání a pojmenování faktorů formujících naše bezprostřední okolí, které jsme si však skrze každodenní rutinní pohyb městem odvykli vnímat. Ve velkorysém prostoru bohnické prádelny představili jeden objekt a sedm videoinstalací. Většina z videí však není narativní. Že jde o záznam v čase napoví až drobné detaily nebo procházející postavy. Obrazy lze chápat spíš jako vizuální sondy do městského prostředí. Autoři se v nich zaměřili na dohledávání a odkrývání dnes už spíše tušených významů, jaké v sobě nesou určité typy staveb, ale i monumenty jako obelisk nebo sloup, v průběhu dějin transformované do podoby mocenských symbolů, ať už náboženských nebo politických. Zajímá je proměna funkce a degradace architektonických prvků jako určitých znaků či symbolů předáváním v prostoru a čase, ale také jejich využití v současné architektuře. Ptají se, zda jsou dnes v návaznosti na tradici využívány za účelem zajištění a deklarování funkce stavby nebo jsou aplikovány v důsledku setrvačnosti jen jako zdobné prvky bez jakékoliv reflexe jejich dřívější symbolické a užitné funkce. Zajímají se, o čem svědčí architektura nesoucí podobné rysy. Kladou si otázku, zda stavebnictví neprodukuje místo monumentů, což se od něj obecně očekává, spíše zchromlé instrumenty. Jediný prostorový objekt, zborcený efemérní obelisk, tak vyznívá jako zhmotnění ztroskotané vize. Současný stavební provoz a jeho produkty umělci chápou jako oblast formovanou mnoha faktory – produkcí stavebních materiálů, legislativou, ale i různými socioekonomickými zájmy. Obrysy neexistujících domů na jednom z videí však dokazují, že je tu stále dost prostoru pro hledání nových adekvátních způsobů jak zacházet nejen s architekturou, ale i okolním prostorem.
Výstava Handle with Care and Criticism vznikla na míru působivému prostoru Prádelny v Bohnicích. Ta ostatně svým charakterem koresponduje s úvahami trojice o architektuře jako živém organismu proměňujícím se v čase. Přesto, že prádelna pozbyla svou někdejší funkci, skýtá nečekaný potenciál. To ostatně platí nejen o architektuře obecně, ale i o městském prostoru. Není to však jediný důvod, proč bychom k nim měli přistupovat s péčí, ale i kritickým nadhledem.
Úvahy o možnostech a limitech v architektuře se staly východiskem také pro instalaci Panic Room, představenou v červenci v pražských Karlin Studios. Umělci se rozhodli pro v podstatě minimalistický, přesto velmi radikální zásah do prostoru galerie, když do haly karlínských studií navezli 24 palet plně vyskládaných betonovými tvarovkami. Volba materiálu ani jeho množství nebyla náhodná. Betonová tvarovka typu Kaskáda II od největšího výrobce betonových stavebních prvků pro venkovní a zahradní architekturu firmy BEST se běžně používá pro výstavbu plotů a zpevňovacích zdí. Vedle dalších produktů firmy, především různých typů dlažeb, jde o materiál, který zásadním způsobem utváří podobu staveb, veřejného prostoru i krajiny. Autoři materiál zanechávají v režimu skladování před distribucí na místo stavby. V tomto objemu by posloužil k vystavění monumentálního modelu panoptikonu – stavby, která se stala projekcí úvah osvíceneckého filozofa Jeremy Benthama o organizaci a kontrole společnosti prostřednictvím architektury. S její možnou podobou seznamují diváka ještě před vstupem do galerie vizualizací stavby na banneru zavěšeném na fasádě. S myšlenkou vystavět panoptikon si během příprav instalace skutečně pohrávali. Prezentace stavby v modelu počáteční ideje, respektive určitého provizoria se však nakonec stala úmyslem jak v Bohnicích, tak v Karlíně, kde umělci prostřednictvím vizualizace poukazují na možnost, která vzniká prostým převrácením stavební jednotky – betonové tvarovky a jejím zmnožením do většího celku. Zvoleným typem stavby a jednotky trojice odkazuje k určité formě diktátu, dané produkcí výrobců stavebních materiálů a stavebních firem. Problémem však není jen materiál samotný, ale především jeho zjednodušená a masivní aplikace. Autorům jde v instalaci zejména o konfrontaci materiálu a možnosti, jak s ním nakládat. Opět zde vyvstává napětí mezi ideální virtuální podobou stavby a výslednou realizací. Zároveň odkazují k procesům, kterými stavební provoz obvykle prochází, které ovlivňují výslednou tvář současné architektury i její následný život. Využívají k tomu právě mimikry z prostředí výstavby. Instalace tvarovek v divákovi evokuje pocit, jako by se ocitl uprostřed stavby. Ten umocňuje i vymezení výstavního prostoru rašlovým úpletem – průmyslovou textilií užívanou k zahalení lešení nebo právě k vymezení prostoru staveniště – potištěným v pravidelných rozestupech nápisem PANOPTICON SINCE 1791. Zrcadlovým převrácením nápisu se trojice vymezuje vůči situaci vně, tedy vůči situaci stavebního provozu, jenž často vytváří produkty nesoucí rysy určitého provizoria. Spatřují v ní ale také paralelu k dění v současném provozu výstavním. Prostřednictvím instalace Panic Room tak opět zaznívá naléhavý kritický tón, zároveň však odkaz k možnostem, které nabízí přehodnocení situace.
Hlavní devízou společných projektů autorské trojice Al-Ali, Dub a Moravec je zvolený přístup. Autoři nezastírají skutečnost, že ve snaze dohledat faktory a mechanismy, které se podílí na formování prostředí, v němž se pohybujeme, vychází z pozice zainteresovaných laiků. Zmíněné projekty jsou založeny na doptávání se. Umělci podrobují situaci pečlivé analýze. Prostřednictvím různorodých zdrojů informací se ji snaží pochopit a najít pro mechanismy, jež ji definují, objektivní pojmenování. V podobě vizuálně působivých sdělení pak své poznatky předkládají divákovi. K realizacím nepřistupují s předem danými stanovisky, jejich snahou není deklarovat skrze ně jasný postoj k problému nebo nabízet krátkozraká řešení, ale, jak sami proklamují, otevírat diskuzi. Nechtějí však pouze šťouchat klackem do vosího hnízda a klást otázky, nad kterými si bude zmatený divák lámat hlavu cestou domů z vernisáže. Za nedílnou součást svých projektů považují právě vytvoření reálného prostoru pro otevřenou diskuzi. Už v případě prvního z nich – Stezky odvahy se zhostili role iniciátorů a otevření stezky využili jako příležitost k setkání veřejnosti se zástupci oborů, o nichž se domnívají, že mají k předestřené problematice co říct. Přizvali nejen architekty, představitele obce a obyvatele suburbie mající hlavní podíl na fyzickém utváření tohoto specifického prostředí, ale také teoretiky, jejichž deklarovaná stanoviska často existují paralelně s žitou praxí a zásadním způsobem ji neovlivňují. Vyzvali je, aby se spolu s nimi stali kmotry jednotlivých zastavení a tím také, alespoň symbolicky, k převzetí spoluzodpovědnosti za nastalou situaci.
Podobné setkání se autoři rozhodli iniciovat také při příležitosti výstavy Panic Room uspořádáním panelové diskuze na téma „modularita a využití modulárních jednotek v současné architektonické praxi“. K účasti vyzvali architekty, historiky umění a architektury, znalce problematiky veřejného prostoru, výrobce stavebních materiálů a samozřejmě veřejnost samu za sebe i v roli potenciálního stavebníka. Pokusili se tak přizvat k jednomu stolu aktéry dění, kteří by se v podobné sestavě pravděpodobně nikdy nesetkali. Ačkoliv může avizované téma diskuze vyznívat jako velmi specifické a úzce profilované, otázka užití stavební jednotky a její multiplikace sahá mnohem dál do historie a je s naší současností provázanější, než by se mohlo na první pohled zdát. Snahou autorů bylo diskutovat nejen o modularitě, o možnostech a limitech, které s sebou multiplikace nese, ale odrazit se od tématu k obecnějším problémům, jež s ním úzce souvisí – počínaje prefabrikací, zprůmyslněním produkce stavebních hmot až po masovou výrobou typizovaných stavebních materiálů a jejich podíl na formování města a krajiny – a v konečném důsledku se dotýkají nás všech. V rámci diskuze však došlo i na otázky týkající se úlohy architekta ve společnosti, nastavení regulativů v současné výstavbě a zodpovědnosti za její aktuální stav. Ačkoliv se tyto fenomény zdají být z pozice jednotlivce jen stěží ovlivnitelné, lze za konsensus celé diskuze považovat přesvědčení, že je můžeme zásadním způsobem formovat převzetím jisté zodpovědnosti a aktivním přístupem k věci.
Záznam diskuze je možné najít zde: https://soundcloud.com/tom-moravec-3/diskuse-na-tema-modularita-a-vyuziti-modularnich-jednotek-v-soucasne-architektonicke-praxi.
Trojice Al-Ali, Dub a Moravec ve svých projektech upozorňuje na problematické jevy, které, byť jsou ve společnosti dlouhodobě přítomné, do obecnějšího povědomí se dostávají pozvolna až v posledních dvou, třech letech. Jejich počiny se dají bezesporu považovat za angažované. Angažovanost však neplyne z jasně proklamovaného radikálního postoje, ale spočívá ve výzvě k aktivnějšímu uvažování o podobě našeho bezprostředního okolí. Jsou také dokladem skutečnosti, že i na české nezávislé scéně lze čas od času shlédnout opravdu velkoryse pojaté výstavní projekty, navíc s přesahem mimo uměleckou komunitu. Nutno ale dodat, že podobné výstavy bývají obvykle realizovány díky osobnímu nasazení tvůrců. Tzv. nezávislý výstavní provoz je jim sice díky participaci na grantové politice schopen nabídnout finanční zázemí pro samotnou fyzickou realizaci, mnohdy však zůstává u toho, že osoba zodpovědná za chod galerie předává spolu s finančním obnosem také klíče od galerie a jde si po svých snad s prostým přáním, že i protentokrát všechno dobře dopadne, a spolehnutím na umělce, že by si nedovolili, aby tomu bylo jinak. Nerada bych sklouzávala k paušalizaci. Na základě zkušeností získaných v poslední době prostým pozorováním, ale i účastí na přípravě výstav v „nezávislém provozu“ se však nemohu zbavit pocitu, že některé galerie fungují pouhým samospádem a na principu „poskytování prostoru“. Jako bumerang se tak vrací úvahy o osobní zainteresovanosti a zodpovědnosti. Tentokrát však cílí do oblasti galerijních provozů a nekonečných diskuzí, žehrajících na stav naší kultury.
(Nina Michlovská, 2014)