Petr Dub stihl během svých studií projít ateliery René Hábla, Martina Mainera, Petra Veselého a Jiřího Davida. V současně době studuje v Brně na FaVU u Petra Kvíčaly. Dlouhý sled školitelů dává logicky tušit velmi odlišné přístupy k malířskému médiu. I to je možná jeden z důvodů, proč se Petr Dub v poslední době zaměřuje na průzkum konvencí spojených s vnímáním, ale i vytvářením malířského artefaktu. Malba jako médium je vždy definována řadou tradičních daností, které pro jejich ustálenost tvůrce i divák jaksi přestávají vnímat respektive berou je jako samozřejmé. Co se ale stane, dojde-li k záměrnému narušení některého z malířských axiomů? Co když obraz přijde o pravidelné hrany? Co když nebude zavěšen na zdi? Je potom malba ještě stále obhajitelná jako umění? Při pohledu na Dubovy obrazy – objekty se domnívám, že ano. A snad se dá i říct, že obdobné přístupy otevírají cestu k prapůvodnímu smyslu malby jako sakralizovanému signování profánního bez ohledu na to, že hranice mezi jedním a druhým dnes už definitivně přestala hřát jakoukoli relevantní roli.
(Martin Mikolášek, 2007)